Tenkrát v červenci 2001 v bivaku pod Domem (4545mnm) jsem je viděl poprvé.

Majestátně se vznášely v silném větru vanoucím z doliny. Chvíli nehybně stály na místě, pak najednou složily křídla a propadly se o několik desítek metrů níže, aby se v okamžiku vrátily zpět společně s dalším poryvem větru. Obdivoval jsem jejich odvahu vydat se do výšin, do nehostiných končin horských úbočí, nad suť a ledovce. Obdivoval jsem jejich letecké umění a eleganci s jakou si poletovaly v silném větru. Cítil jsem jejich radost z pohybu, radost z rozhledu, radost s hor. Tu máme společnou. Ale ze všeho nejvíc jsem jim záviděl. Záviděl tu jejich velkou a jak sklo průzračnou svobodu. Svobodu, která je čistá, nijak podivně omezená.
Od té doby jsem je potkal mnohokrát. Nad rozeklanými masami ledovce Kaškataš pod úpatím kavkazského Bžeduchu (4270mnm). Pod pálícím sluncem na marockém Džbel Tubkalu (4167mnm) i ve vymrzlých tatranských dolinách. A vždy s pocitem obrovské sounáležitosti a obdivu.
Vítej zpátky v Pze, snad tě to jarní počasí trochu smíří s tím, jak je tu hnusně :) na pohled se těším, a ještě víc na setkání!