Jednou ráno v Tatrách, v záchvatu dobré nálady, ješte před tím než vstoupilo v platnost pravidlo, že chlastat se nesmí začít dříve než v deset ráno, jsem si vytrhnul z páteční přílohy jistého plátku nejhezčí holku co tam byla, postavil si ji na skříňku a všem začal tvrdit, že to je moje přítelkyně.
Překvapivě mi to věřili jenom někteří, většinou ti co nebyli střízliví, a zkušený to otec od rodiny Pepa dokonce říkal, že se mu vůbec nelíbí. Jedinej Ondráš mi jí záviděl a marně listoval páteční přílohou ve snaze najít si též slečnu. O. se taky líbila, ale nemohl to říct nahlas. Co říkala R. se zde neodvážím ani publikovat.
A proč to tady vlastně píšu... přeci jenom to je taková téměř bezvýznamná historka.... Protože slečna se ted na mě směje z bilboardů (jeden u našich před barákem, jeden na Hradčanský .... ), a já se musim smát taky...

foto: www.ods.cz
záádííšška, jo? :))))