"Sakriš, to je šluchta", hledíme s respektem do Verdonského kaňonu.
"Nu vot...." stačí si říct, přehodit nohy přes zábradlí a slanit pár dýlek. Nahoru už to je horší, když to nedáte, tak to je třicet kiláků dnem kaňonu a dalších třicet třicet zpátky, v lezečkách! Visim na krátký tenký smyčce. Vejška, že se bojim podivat nahoru, natož dolu! Obrovský orlosup kroužící nad hlavou jenom dokresluje atmosféru.

Lezení, jenom pohyb nahoru, chyty a stupy, nic víc. Celej svět začíná na kousku vápence pod lezečkou a končí na té malé liště kam se právě natahujete pravou rukou. Jenom pohyb vzhůru, přemíra vzduchu a pleskání křídel nad hlavou, nic víc, nic míň... Mně to stačí. Celý život ve dvou vertikálních metrech v šedém moři vápence, stovky metrů na všechny strany... Paráda, to beru! Tady vim, že žiju...
Že ti to ale trvalo.. =)
Můžu se zas někdy přjet opít?