Jizerky pro drsňáky II.

6. října 2008 v 23:46
Dneska se podíváme na to jak si v Jizerkách též dobře zalozit... Berte to jako návod pro ty z vás co tu jeste nebyli...



Jako výchozí bod nám bude sloužit nalejvárna u Kozy v Oldřichovském sedle. Ideální je dorazit už v pátek večer a u Kozy si doplnit kapínek morál. V sobotu ráno pak vyrazíme směrem Stržový vrch, Kopřivník. Po chvilce chůze nás hned po pravé ruce zaujme charakteristická věž Sněhulák, tady zbystříme páč dál už začíná lezení. Pokud si chcete mermomocí vylízt něco na Sněhuláka, tak můžete, jistit se to nedá, ale slaňák tam je. Kousek dál po cestě je další nápadná věž Gorila. Tady už se zastavíme. Na Gorilu vedou dvě krásné spárky, Východní spára III-IV je lehoučká spárka akorát na žábu, Mikrospára IV je kraťoučká žábovačka, poněkud dosti převislá, ale s rukavicema žádnej problém. Bez rukavic si asi nechutně sedřete pazoury, ale to asi ve všech spárách v Jizerkách. Tady se lehce rozfuníme a valíme dál. V okamžiku, kdy se cesta začne stáčet doleva, pokračujeme pořád rovně, pokolena v dubovém listí až k Piku 60. výročí VŘSR. Výzva k exilu III je lehoučká pohodová spárka plná listí, vedlejší Rudí komisaři IV jsou už kapínek těžší. Není tady žádnej slaňák tak bacha. Vrátíme se na cestu a po ní to dovalíme až k výrazné věžičce Oldříšek. Napohodu si dáme cestu s nepochopitelným názvem Sokolík III, opět krátká lehká spárka na žábu. Po tomto výstupu začínate už cítit, že je třeba kapínek přitvrdit. Obejdeme Oldříška a mrkneme se na jeho Západní stěnu V-VI, už začátek není žádná prdel, ale jakmile stojíte na bříšku (nikoliv na vašem) máte jakžtakž vyhráno, páč tu jde tutovej vklíněnec. Což zlepší váš špatný duševní stav s mizernnym jištěním při překonávání bříška. Pár kroků na sokola a máte další problém. Buď ste dlouhán a problém se cvakáním neřešíte, nebo máte předloktí a nervy z oceli a cvakáte z těch mrdek kolem kruhu. My ostatní si buť rozerveme pazoury a cvakneme né příliž esteticky ze sokolíka, nebo máme koule a cvakáme až u pasu. Z kroužkem u kotníku, zjišťujem, že nejtěžší flek nás teprve čeká... většinou tam pravezujeme doleva a doprava tak dlouho až nahmátnem pravou hranu. Po tomle zážitku si již dopřejeme jenom něco lehkého na dolezení. Ideální trénink jizerských ploten je v Severní plotně IV na Skalní bránu. Začátek je pravda trochu převislej, ale pak už to je rajbuňk jedna báseň. No myslim, že by to pro dnešek mohlo stačit a tak vzhůru ke Kozovi doplnit morál a dát si kuře.

Dneska je na čase konečně dát ňáký prásky. Začneme na Sviním kameni Bukovou cestou V. Nesmíte se nechat odradit tim jak to vypadá a už vůbec tím co píšou v průvodci, tím myslím zejména "sokolíkem přes převis" a "traverz v rukách". Jelikož nahoře není slaňák, běžte se nejdřív mrknout kudy vede normálka, ať pak nebloudíte. Překvapivě nejhorší je vyvalit se na plotýnku co je pod kruhem (tzn. hned nad zemí). Od kruhu to jde docela rozumně pomocí sokolíka až na balkónek a dál po madlech do díry. Tady jde tutová hrotovka a s ohledem na to kolik jste tam nacpali jištějní je dobrý tady zaštandovat. Nebojte hrot to je jako prase. Po tom co se tu mačkáte už oba dva, nezbývá než se vydat do "traverzu v rukách" nebudu nic prozrazovat, ale je to pohoda věřte mi. Když už jsme tady tak si dáme i krásnou Jižní stěnu VI na Netopýří věžičku. Začátek je dost velká gymnastika, ale dá se to vybojovat, dokonce i docela slušně zajistit. Tak to tady je všechno a místo odpočinku se zatím přesuneme kolem Haussmanky, či přímo lesem pod nejkrásnější věž Jizerských hor, pod Zvon. Pokud Vám během přesun padne do oka věžička Jizerský kostelík, dám Vám radu: vyprdněte se na to. Takže Zvon, sem si dopřejeme parádní Severní cestu V. Nástup sokolíkem nás trochu protáhne, což se hodí, páč cvakání prvního nás protáhne o něco víc. Ale není to nic vypečenýho, narozdíl od jemného traverzu co nás čeká od kruhu. Na konci traverzu je třeba zatlačit šišku a dát ty dva kroky na plotnu. Odtud se pak dá ke druhému kruhu dojet na kole. Nejtěžší krok je dostat se správně do díry, pak už jenom travez vleže (asi nejtežší část výstupu) a pohodovou stěnkou na vrchol. Po krátké kochačce si půjdeme vyzkoušet, jak jsme se včera naučili rajbásky do cesty Skal a stepí divočinou V-VI na Homoli, čož je taková asfaltka trochu do kopce. Komu se to zdálo málo má vedle za rohem cestu Ťuhýk skalní VIb. Stejná asfaltka akorát s trochu míň příznivým sklonem. Tak a ted už jenom něco jako onu pověstnou tečku. Tu najdeme na Viničné plotně a jmenuje se Kauschkův odkaz VI. Začneme v levé části mělkou spárkou až na její konec. Tady je dobrý poštelovat nějaký to betelný jíšťo. Sic! nezacpěte si konec spárky frendíkama jelikož ho budete ještě zhusta potřebovat. Tam kde končí spárka začíná jemná polička na nohy. Ovšem jak tam ty nohy dostat to je to o co tu běží... Ale dá se. Pár baletních krůčku a máte kruh. Pokud to dále dovolí adrenalínem zahnědlé trenky můžete se začít prát s bouldrem nad kruhem. Je to jasně nejtěžší flek v celý cestě, ale je nad kruhem. Jakmile chytíte spáru máte posekáno a v pohodě už vyvalíte až na vrchol. Tak to je pro dnešek všechno, a zase někdy v Jizerkách.
 


Komentáře

1 pepa pepa | 8. října 2008 v 19:28 | Reagovat

jo jo, má talent, to se pozná

ale není V jako 5, to jen tak na okraj

a jestli máte "Kobry", tak je rači nechte doma a vemte si pořádný kanady

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama