Deníček z Kavkazu 2007

22. dubna 2009 v 15:24 |  Deníčky z akcí
Jelikož jsem stále lín psát něco nového překopírovávám něco starého...



30.6.
Vlakem do Michalovců, plným divnejch individuí.
1.7.
Většinu času trávíme na Slovensko-ukrajinskejch hranicích, jež blokujou ňáký stávkující davy.
2.7.
Vlakem do Kyjeva.
3.7.
Vlakem do Minerálních Vod.
4.7.
Válíme se v Minerálních Vodách.
5.7.
Válíme se v Minerálních vodách, večer přilítaj kluci a tágo nás bere do alplágru Šelda.
6.7.
Alplágr Šelda rozhodně není plnej fousatejch horolezců jak jsme čekali ale Čečenskejch dětí…. Pakujeme si krámy a jdeme na Zelenou Gastěnici.
7.7.

Stoupáme po kraji morény do sedla pod Džantuganem. Na ledovci se k nám na lano připojuje Mirek a Zuzka, kteří pak pokračují na Gumači. My stoupáme strmým svahem, abychom si ušetřili cestu přes sedlo Gumači, protože se mezi ním a Džantuganem údajně nachází nepřelezitelná trhlina, alespoň trekaři to říkali. Začíná pršet. Již za docela solidního deště stavíme stany a promáčení lezeme dovnitř. Všechno máme mokrý a vyhlídky na zítřek nejsou vůbec růžové. V noci sněží. Kolem jedenáctý lezu ven a vykopávám náš stan víčkem od ešusu, protože vnitřní prostor shledáváme jako poněkud malý.
8.7.
Ráno je k našemu překvapení obloha jako vymetená. Vyrážíme na vrchol. Začátek je pohoda po nádhernym ledovcovym plató. Kuloárek na podušku nám dal pěkně zabrat, jenom Ondra utíká vepředu jako by to ani nebylo do kopce. Na podušce necháváme věci a další kuloárem pokračujeme dál. Jediný ošemetný místo přebouldrováváme a pak již lehce mastíme až na vrchol. Vrchol je parádní, rozhledy taktéž. Kocháme se Ušbou a v dálce se prsícíma Bezingama. Dolů pohodička, těžký místo pro sichr slaňujeme. Balíme stany a sestupujeme až na Zelenenou Gastěnicu.
9.7.
Ráno dospáváme náročnej včerejšek a vychutnáváme si sestup do civilizace (dá-li se tak kemp Džantugan nazývat). V táboře Džantugan doplňujeme zásoby z nepříliš pestré nabídky místního stánku, cpeme se šašlikem a pivama. Vzhledem k faktu, že jediný dvě holky v kempu jsou děsně vošklivý, vyrážíme na Kaškataš. Ačkoliv remcám, že dát během pěti dnů dva kopce je kapínek zběsilý. Cestou do strmého kopce potkáváme družnou skupinu Rusko-americko-ukrajinských horolezců v důchodu, jež tu slaví jakési jubileum. Kolem osmý večer konečně rozbíjíme tábor u Rezavejch skal. Jsem totálně hotovej a představa zítřejšího útoku na vrchol mě příliš optimismem nenaplňuje. Jediný, čím sem si stoprocentně jistej je fakt, že šašlik si už asi nedám.
10.7.
V noci mizerně spim, dokonce ani to bezesné povalování na károšče ve mě pocit odpočinku nevzbuzuje. Vstávám ve 4,00 s pocitem, že jsem zrovna složil náklaďák uhlí. Vyrážíme suťákem na ledovec. Ještě v Praze řikal Voloďa, že Kaškataš je cvičnej ledovec, no zacvičili jsme si pěkně… Těžce se probíjíme ledopádem po soustavě mostů na horní část ledovce Kaškataš. Svahy mezi elegantní špičkou Piku Volnaya Ispania a mohutným lehce nabubřelým Bžeduchem nevypadaj vůbec sympaticky, ale díky dobrému firnu se stoupá poměrně příjemně. Ukazuju klukum parádní linku vedoucí nápadným komínem v západní stěně Ispanie. Všem se moc líbí, akorát se

shodneme, že na grád 5B zatím nemáme (minimálně s sebou potřebnej matroš). Do sedla pod Bžeduchem zbývá "jenom" stometrovej výšvih poctivý padesátky. Nahoře v sedýlku je již vidět, že toho máme všichni dost. Chvilku svačíme a kocháme se okolními vrcholky. K vrcholu to vypadá kousek a jako, že pohoda. Vyrážíme tedy nalehko. To co se zdálo jako pohoda jsou díky tvrdému ledu a rozbředlý sračce brutální galeje. Vrchol samotný je halda volně poházenejch šutrů na kterou jsme se všichni krátce postavili a šli hned dolů. V sedýlku si jenom popřejeme zlámání vazů, ti méně odvážní se dojdou ještě pro sichr vymočit a jak říkají arabové: "Enš Aláh", aneb: "děj se vůle boží". Sto metrů sraček, dvadcet ledu a trhlina jako prase uprostřed, to vše odchýleno o padesát stupňů od roviny… Nejvíc si to užil Ondra, jež absolvoval trhlinu uprostřed, naštěstí jenom jednou nohou. Sestup v rozbředlym sněhu po kolena, mraky trhlin, spálený držky od sluníčka, žízeň. Ledopád překonáváme stejně obtížně jako ráno, finále řešíme slaněním z hrušky posichrovaný starou skobou, a nebo ze starý skoby posichrovaný hruškou? Těžko říct. Konečně se po 14 hodinách akce válíme ve stanech a relaxujeme. Až po západu slunce se zmůžeme a vaříme čaj a večeři.
11.7.
Ráno se dlouho válíme a kolem poledního začínáme sestupovat do kempu Džantugan. Jelikož jsme se zařekli (alespoň někteří), že šašlik never more, dáváme si boršč, který si následně ihned u některých získává další pozici na seznamu never more. Pozorujeme nejhezčí rusku široko daleko, jak u pultu nakrucuje zadkem. Žereme ananas přímo z konzervy a posloucháme místní muziku, hity Éto Kavkaz a Čornyje glazá se ihned stávají neoficiální hymnou naší výpravy. Po několikahodinové společné meditaci na louce, pravidelně prokládané návštěvami kadibudky, začínáme sestupovat do alplágru Šelda. Po neuvěřitelnejch obštrukcích, jak našich tak především místního personálu (ve složení: Bába, Taprsatá, Tapěknávčernym a Tendivnejprďola) konečně bydlíme. Máme dokonce i sprchu a záchod. Sprcha teče jenom studená (ačkoliv slibovali teplou) a záchodu se nedoplňuje nádržka. Aleš se ukazuje jako frajer a radši jde na záchod do lesa. Později jsme přišli na skvělej trik a nádržku naplňujeme hadicí od sprchy. Večer paříme v oblíbené šašlíkárně.
12.7.
Dneska máme restday. Dopoledne trávíme praním smrdutých svršků a spodků. Odpoledne jdeme nakupovat do Elbrusu. Večer nás vyhazujou z pokojíčku do polorozpadlý budky, asi přijeli poněkud movitěji vypadající zákazníci. Bouda, ale má čtyři stěny a střechu, takže ok. Bohužel dveře nejdou zamknout a jsou tady jenom dvě postele. Záchod a koupelnu nemáme vůbec, takže o pár starostí méně. Večerní, již tradiční pařbu si zpestřujeme družbou s místním: jeden děsně vopilej, co se pořád ptá, jestli chceme taxika, druhej, co po nás pořád somří sluneční brejle a třetí nejukecanější Chasan, co mu včera bylo 60. a přitom souložil s nějakou děvočkou a hází vosum kudel najednou, nebo tak nějak. Aspoň, že vodka jde na ně.
13.7.
Ráno balíme svoje čtyři švestky a pátou necháváme u Báby ve skladu. Krásným lesíkem stoupáme do údolí Šelda. Cestou potkáváme trojici Čechů, jak táboří na nádherným místě přímo u vody s výhledem na stěnu Šeldy, všichni se těšíme až tam budeme tábořit cestou zpět. Naše cesta však nyní vede nahoru, přes vratkou lávku, hnusnou sutí, zahrádkou plnou rododendrónů a dalších skalniček, po moréně a dalších hnusnejch suťácích, a po ledovci, kde se, zblblý z tý hrozný dřiny, ani nenavazujeme a trhliny většinou přeskakujeme s hláškami typu: "Kua, ta je ale hluboká" a podobně. Nakonec přece jenom zakempováváme v Německym bivaku. Nasávám úžasnou atmosféru tohodle místa, kdo všechno si asi právě odtud dlouho před námi poměřoval legendární Ušbinský ledopád přezdívaný "malý Khumbu"? Zítra jdeme na plato.
14.7.
Vstáváme ve 4:00. Fouká silný vítr a je zataženo. Čekáme do šesti. V šest začíná pršet. Celé dopoledne silně fouká. Válíme se ve stanu. Odpoledne se přidává déšť a na chvilku i kroupy. Válíme se ve stanu. Celou noc brutálně chčije, bohužel i nám do stanu.
15.7.
Chčije. Budíme se lehce navlhlí a navíc zkušenou koordinací při níž přemisťuji ešus horké vody do našich spacáků je dílo vlhké zkázy dokonáno. Po zbytek dne v mokrém spacáku suším mokré oblečení. Vzpomínáme trampské příručky nabádající k převlečení do suchého před spaním, tady to děláme přesně obráceně, suché věci odpočívají v igelitkách a člověk na sobě suší všechno mokré. Večer již moc neprší a tak vaříme naší oblíbenou pohanku.
16.7.
Ráno v pět jako již tradičně koukám ze stanu, konečně už neprší. Viditelnost klesla na tři metry a začíná sněžit. Sněží celé dopoledne. Kolem poledne snídáme a obědváme zároveň každý tři sušenky a jako vrchol obžerství sežereme ještě dva perníčky ze zítřejší snídaně. Dochází nám totiž jídlo. Ondra vyslovuje hříšnou myšlenku sežrat ještě blok sýra a štangli salámu. Po několika dalších hodinách pozorování sněhových vloček a hraní slovního starcraftu navrhuji jeho myšlenku realizovat. Resumé večerní porady je jasné: zítra buď nahoru nebo dolu.
17.7.
Ráno v pět koukám ze stanu, viditelnost je pár metrů. Takže dneska jdeme dolu. Rozhodujeme se dospat ještě pár hodin, není přeci nutné sestupovat za šera. Ráno v sedum je parádní počasí. Přichází Aleš a na otázku: "Tak co?", kývá bradou směrem k ledopádu. Kývám bradou dolu, jako že jo. Do ledopádu, kam dle průvodce není radno vstupovat po šesté hodině, nastupujem lehce po osmé. Začátek ledopádu je úplně v pohodě - pevné mosty a mělké trhliny. Čím výše, tím se

traverzy po mostech stávají častějšími a trhliny sakra hlubokými. Občas přichází ke slovu i klasické lezení po předních hrotech. Když už si všichni myslíme, že plato je dobyto přichází poslední překážka. Odtrhová trhlina s mohutnou stěnou. Stěna má v nejnižším místě deset a v nejvyšším padesát metrů. Ondra navrhuje provalit to přímo kolmou ledovou stěnou v nejnižším místě. Já navrhuji vzít to podél skal, kde je stěna položenější. V demokratickém plesbicitu vítězí Ondrova varianta. Navíc po tom co Bédovou variantou začali jezdit laviny jedna za druhou bylo jasné, že demokracie skutečně funguje. Ondra zabojoval a provalit kolmou, v závěru lehce převislou stěnkou. Nastupuju jako druhej a překvapivě to docela jde (taky s lanem ze shora). Akorát si řikám, že nacvičovat lezení kolmých ledů ve 4000mnm, když kolem padaj laviny není úplně metodický. Následuje pakárna, během níž s Alešem taháme nahoru bágly. Laviny lítaj vesele kolem, naštěstí se buď včas zastaví, nebo letí mimo, takže pohoda. Kousek vejš potkáváme Chomutováky Jardu, Pepu a Láďu, před třemi dny vyrazily na plato a od té doby tady hnijou ve stanu stejně jako my dole. Zrovna jim lavina vymetla stany a tak se stěhujou, dle jejich doporučení hledáme místo na bivak na hřebeni pod Malou Ušbou. Je tu sice krásná rovinka, ale hrozně tu fouká. Vracíme se zpět, kde Aleš viděl dobré místo.
18.7.
V noci je docela kosa. Spim i v botičkách do skeletů, abych je usušil. Kolem půl pátý vyrážíme nahoru. Jsme vděčni za stopu, co včera chlapi vyšlapali až na Podušku, díky ní se jde úplně v pohodě (na 4000 m.n.m.) Z Podušky pokračujeme strmým firnovým svahem ke skalám Nastěnko, které obcházíme zleva dobrým firnem. Závěrečný hnusný mixový úsek s notnou dávkou sebezapření sólujeme. Tomášovi se to nezdá a tak to balí. Bohužel stojíc uprostřed děsnejch sraček pro něj nemůžu nic udělat a vracet se mi rozhodně nechce. Nad skalami Nastěnko je malé sedýlko a nad ním se zvedá strmý svah. Opatrně lýtkaříme s Alešem nahoru. Ondra čeká v sedýlku na lano od Tomáše. Svah končí firnovým hřebínkem pomocí kterého stoupáme opatrně nahoru. Po pár metrech nás ale převěj nutí přelízt na druhou stranu. Sníh je tady úplně na hovno, tenká glazura na povrchu, dvacet čísel sraček, co absolutně nedržej a pod tim vodní led. Navíc expozice jak prase, člověk si pod patama vidí až dno gruzínského údolí o dva kilometry níž. Hřebínek beru na koně a opatrně se sunu výš. První předvrchol tvoří z valné části obrovskej sérák lehce vyšouplej nad gruzinskou dolinu. Opatrně se sunu dál. Dole vidim Jardu jak se otáčí a začíná sestupovat. Aleš za mnou nervózně přešlapuje, v tváři děs jak čeká, kdy odfrčí do Gruzie…Jsme ve 4510 mnm a postup dál vypadá dosti náročně. Nalevo výše zmiňované sračky plus výše zmiňovaný sérák. Napravo čerstvě nafoukanej prašan a pod ním zase vodní led, na celym hřebeni není nic čeho by se dalo chytit. Volíme sestup. Zdeněk s Pepou ještě pokračují, ale nakonec to i oni otáčejí na stejném místě jako my. Ze sedýlka nad skalami Nastěnko jsou to dvě slanění a jsme na podušce. V sedle na nás čeká rekreující se Tomáš. Sluníčko pálí a je děsnej pařák.
19.7.
Ráno se sbíráme a doháníme chlapy. Vršek ledopádu slaňujeme. Jarda dává vedle naší hrušky šrouba se slovy: "kdo pojede poslední, může si ho vzít". Já jedu první. Nejvíce šroubuchtivý je Ondra, když ale na něj dojde řada, raději šrouba nechá na místě. Zbytek ledopádu sestupujeme bez větších obtíží, akorát za námi jdoucí Josef si po jednom nepodařeném skoku pochroumal koleno. Tváří se děsně v pohodě, jak víme je to drsňák a tohle ho nerozhodí (po pěti nocích na alumatce ve stanu z Teska). Sestupujeme až do alplágru Šelda. Večer jsme se zvládli akorát přežrat se v šašlíkárně a padli spánkem spravedlivých.
20.7.
Ráno se po rozvláčných debatách co s volným dnem konečně přesouváme do oblíbené šašlíkárny, tentokráte na snídani. Odtud plynule pokračujeme do Elbrusu za nákupy. Především pro zmrzlinu a oblíbené a osvědčené perníčky do oblíbeného a osvědčeného shopu "U babči". Obědváme u Osmana, kde si drží místní prvenství v nejneochotnější a nejpomalejší obsluze. Cestou zpět obdivujeme slečnu s červeným tričkem s helvétským křížem na prsou, obzvláště pak obdivujeme fakt, že pod nim nic nemá. Jen co jsme dorazili na pokoj, jsou tady chlapi, a prej, že se jde chlastat. Ještě se chvilku válíme, abychom jim dali náskok (nemyslím v cestě do šašlíkárny). Z toho co se dělo dál si pamatuju jenom útržky zejména Jardovo: "Aaaaa šestý stakan na….." jsem ten večer slyšel asi pětkrát, pravda, že pokaždý na něco jinýho. Největším rozptýlením se stává prdící Jarda, který to ovšem svádí na unylou američanku (chuděrku se zlomenou rukou) od vedlejšího stolu. Bohužel nás američanka pravděpodobně proklela, páč nás od té doby doprovázela po zbytek zájezdu, bydlela s námi ve stanu, dokonce ležela v našich spacácích, stejně jako zdomácnělá hláška: "já jí snad něco řeknu …. anglicky". V pozdních ranních hodinách se dopotácíme na hotel. O pár dní později mě pobaví poznámka psaná obrovským písmem kdesi uprostřed textu v Alešově deníčku: "4 litry vodky, 8 litrů piva".
21.7.
Ráno vstáváme s děsnou kočkou a vláčnými pohyby si balíme krysy. Loučíme se s chlapama, co se ještě válej v postelých. Tágo jsme chytli hned u hotelu, takže pohoda. Azau je děsná díra, kde

není ani pořádnej magazin. Zoufale doplňujeme s Ondrou zásoby v krámku se suvenýrama. Od druhé stanice lanovky již jdeme po svých. Nejdříve k barelovému kempu na konci třetí lanovky a dále v hroznejch sračkách rozježděnejch rolbama, jež nahoru vozí ty movitější. Stan stavíme proti Prijutu 11 na moréně. Je tu děsnej bordel a děsně moc lidí, ale taky luxusní kadibudka. Vaříme večerní kávu, těžká pohoda.
22.7. Ráno vstáváme v již oblíbené čtyři hodiny. Kluci mi utíkají hned na začátku. Navíc, ostatní buď vyrazili nahoru dříve, nebo to vzali rolbou až na Pastuchovy skály a tak jdu suveréně poslední a uzavírám celý ten dnešní zástup k vrcholu. Stoupám pomalu. Děsná krize, sotva se vleču. Ze zdola to vypadá na vrchol co by kamenem dohodil, ale realita je zcela odlišná. Úplně hotovej jsem dorazil do sedla. Jedinou známkou po klucích je Alešova krysa hozená ve sněhu. Házim svojí hned vedle. Do kapsy si beru zbytek čokolády a pokračuju na vrchol. Mám křeče ve stehnech a každej krok děsně bolí. Asi sto metrů pod vrcholem potkávám sestupujícího Ondru. Dává mi šest sušenek z našeho společného přídělu, bohužel je nemám čím zapíjet tak mi moc nejedou. Dává mi dvě hoďky navrchol a zpět, dýl prej asi čekat nebude. O kousek výš potkávám Aleše s Tomem, Aleš mi půjčuje jednu hůlku, hned se mi stoupá lépe. Vrcholové plato je sice velké, ale rovné, což mým namoženým stehnům nevadí a za chvilku jsem na vrcholu. Dělím se se dvěma Rusy o zbytek sušenek a krátce nato začínám sestupovat. Sestup jde taky rychle a tak jsem za patnáct minut dole u kluků v sedle. Na nic nečekáme a pokračujeme v sestupu. Učíme Ondru sjíždět na botech, děsně ho to baví. V bivaku je děsnej pařák, ale záhy se ochlazuje a začíná sněžit.
23.7.
V noci spim jak zabitej. Sestupujeme k lanovce a sjíždíme do Azau. Taxikář je pěkná mrcha, a po dlouhých debatách, nás se slovy: "davaj děngy" vykládá v Itkolu. Itkol je jeden socialistickej rekreační objekt. Konzultujeme náš další postup s mapou a vyrážíme směr alplágr Baksan. Kousek dále po silnici nacházíme obskurní plácek plnej šašlikáren. Později zjišťujeme, že tady maj bejt nějaký minerální prameny. K jídlu si dáváme něco co se později ukáže jako pečený kozí, skopový či ondatří žebírka tak 6:1 špek:maso. Lehce omaštěni pokračujeme směrem na Baksan. K našemu překvapení se nejedná o alplágr, ale docela ljuksusni středisko ministerstva obrany. Bezradná ochranka nás vpouští dovnitř, asi v obavě zda nejsme maskovaná kontrola z ÚV. Podobně bezradná slečna recepční chvilku váhá a pak jde pro plukovníka, páč ten prý: "znajet vsjo". Následně nás posílá pryč. Pomalu graduje komunikační krize, kdy se nemůžeme dohodnout co a jak. Nakonec končíme v kempu u Osmana.
24.7.
Ráno necháváme věci u Osmana a vyrážíme do doliny Jusengi odkud chceme urvat poslední kopec: Donguz Orun. Vojáci jsou milejší než milí a konečně využíváme náš propusk v pograzonu. Již od včerejška nás doprovází věrný čtyřnohý druh Šašlik. Stezka stoupá zostra. Na třetí zastávce začíná být jasné, že na vrchol se nikomu až tak moc nechce. Kocháme se dolinou, zatím nejhezčí ve které jsme tady byli. Míjíme několik minerálních pramenů s dosti železitou vodou a podivnou obskurní zemljanku (pravděpodobně ruských pohraničníků). Pobyt zde akorát nesmírně znepříjemňují obří hovada. Nejúspěšnějším, ale též nejsadističtějším likvidátorem se stává Tomáš, ale i já končím den s příjemným skóre 19:9 v můj prospěch. Na Aleše padla jakási střevní chřipka, jde vzadu a kdykoliv se otočím vidím jeho hlavu trčet kdesi z vysoké trávy mimo cestu. Nakonec jsme nuceni zabivakovat na pěkném plácku pod morénou.
25.7.
Pro dnešek máme jasno: válíme se ve stanu, dlouhý pobyt z nás vysál veškerou motivaci někam lízt. Jediným zpestřením jsou tedy Alešovi sprinty do suti, Šašlíkův útěk a jeho noční návrat.
26.7.
Sestupujeme dolu, nakupujeme jídlo a válíme se u Osmana.
27.7.
Ondra jede ráno do Pjatigorsku. Snídáme u milé Rusky v magazínu a pak jdeme do Alpinisticko - ochotnického muzea pana Vysockého. Jedná se o jednu místnost kde na jedné straně jsou fotky hor a pár kousků lezeckého matroše našich předchůdců a na straně druhé vycpaná zvířátka. Po zasloužilém odpočinku v kempu, vyrážíme na druhou akci dnešního dne - nákup vodky. Večer se zase válíme u Osmana.
28.7.
Ráno nás nakládá taxík. Nejdříve jedeme do Pjatigorska, kde vykládáme nějaký týpky co jedou s náma v taxíku, pak nás řidič veze do Minerálek na letiště. Trochu se zdráhá zavést mě na nádraží, ale pod argumentem, že jinak voláme do agentury mě tam nakonec nasraně doveze. Ondráš už tu čeká. Měníme prachy u veksláků. Ondráše málem zavřou protože byl drzej na veksláka, pak ho ale, protože byl drzej i na policajty, pouštěj. Ještě, že zná základní konverzační větu: "Já chaču volat ambasádu!" Konečně ve vlaku.
29.7.
Ruský celníci nás pustili bez problému. Ukrajinskej chtěl vidět nejdřív naše nože. Ondra nemá žádnej, a moje kudlička rybička budí v celníkově tváři spíše zklamání. Stejně jako butylka gazu se mu zdá příliš malá…. Benzínem zapáchající vařič se dvěma lahvema od benzínu, co byl na vrchu batohu, jsem naštěstí rychle ukryl stranou. Celou noc obdivujeme ladné křivky pozadí slečny v zeleném tričku, stejně jako její úchvatné pevné bradavky pod výše zmiňovaným tričkem. Jmenuje se Táňa. V Kyjevě si doplňujeme zásoby v místním hypermarketu. Ve vlaku obdivujeme další ladné křivky a užíváme si nakoupených pochutin.
30.7.
Na doporučení skupinky Čechů jedoucích z Bezinek vystupujeme už v Čopu. Odtud motoráčkem přes hranice, ukrajinský celníci se všichni tvářej, že nás rovnou zavřou, ale nakonec nás nechaj v klidu projít. Slovenský se evidentně nuděj, kontrolujou nás dokonce dvakrát.
"Tak co kluci co, máte k proclení?"
"Pytel špinavýho prádla."
"A co ňáký cigára?"
"Tak ty nemáme"
"Ukažte bágly"
"Jako vybalit celý"
"Ne jenom tak jako co máte navrhu"
Nějak si nerozumíme ohledně toho jak vypadá to "jenom tak jako" a celník zvážněl. Nakonec nám vodka prošla jako padarok a benzín se slovy "Vám ho tady nechám, kam to chcete přelejt?" Dalším nechutně pomalym motorákem do Košic a večer konečně rychlík do Prahy.
 


Komentáře

1 AA AA | 23. dubna 2009 v 10:36 | Reagovat

číst jenom první dvě tři slova každého úvodního dostavce, tak člověk nabyde dojmu, že jste se tam flákali :D

2 Pavel Pavel | E-mail | 13. září 2010 v 21:25 | Reagovat

Na Kavkazu jsme byli s pritelkou na vlastni pest minuly rok a zkusenosti jsou podobne (Osman, Cornyje Glaza, sasliky). Jen jsme nemeli propusk v pograzonu, tak jsme museli delat vylety na stranu Elbrusu. Ale dolinu Donguz Orunu jsme si dali s jednim bejvalym lyzarskym instruktorem misto Chegetu. Ušbu a Džantugan zavidim, ale jsme spis VHTcka... A stihli jsme to cely za 10 dni :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama