Deník z Itošky - 1. část

20. ledna 2010 v 10:40
Tak jsem si konečně dopřál po letech odpočinkovou dovolenou, na který mám v úmyslu si neublížit, nestrhat se lezením, nemrznout v bivacích a neumírat hladem a žízní. Takže si zde nyní můžete přečíst první část deníčku z italského výletu a jelikož nejsem Ája, tak bude jenom dvoudílnej. V ňáký slabý chvilce jsem se to rozhodl napsat ve třetí osobě, takže to vlastně není ani moc o mě.


Den 0.
Hlavní hrdina konečně po několikadenním snažení zabalil úhledný kufřík, který překvapivě neobsahuje cepíny ani lezečky. Společné všem lezeckým expedicím zůstává pouze přítomnost lékárničky (bez které ani ránu) a zkušená komprese přikleknutím, která zajistila, že všechny kokotiny, které s sebou táhne se nakonec podaří pronést coby příruční zavazadlo.

Den 1.
Ráno se podaří našemu hrdinovi překvapivě vstát v čas. Dokonce ráno teče i teplá voda, že by příslib lepších zítřkům. I přes sněhovou megakalamitu v Praze jezdí tramvaje i autobusy na čas, což je dalším předzvěstí skvělé dovolené. Odbavení na letišti proběhlo též hladce, jelikož skoro žádné nebylo. Nedošlo ani na v médiích tolik propírané rentgenování. Navíc pohledná a usměvavá slečna stojí ve frontě hned za hlavním hrdinou. První kafe z automatu na letišti je pěkně hnusný. Zkušeně a s úsměvem se podaří hlavnímu hrdinovi, díky faktu, že v letadle neexistují místenky, zasednout vedle pohledné a usměvavé slečny z fronty. Navíc je to nad křídlem kde je pěkně vidět na klapky během přistání. Což ocení každý milovník mechaniky tekutin. Hrdina sám by preferoval místo o jednu řadu dozadu, kde je nouzový východ, ale nechce dělat Sheldona (viz. BBT) a navíc tam žádná slečna nesedí. Usměvavá slečna celou cestu prospí jak mimčo, takže hlavní hrdina nemá dostatek prostoru vykecat jí díru do hlavy (třeba příště), a tak zůstává jenom u škodolibého strašení: "neni ta runway ňáká namrzlá?" apod. Podstatné je, že slečna studuje v Miláně a náš hrdina má vyřešenu otázku jak se dostat z letiště na vlakové nádraží. Zatímco v Praze je krásně bíle namrzlá runway tak v Bergamu hnusně chčije. V Miláně jakbysmet.

V Miláně se náš hrdina loučí s usměvavou slečnou (ale né na dlouhou - letíme spolu zpátky(!POZOR ANKETA NÍŽE!)) a běží vyhledat záchody, páč má je aspirantem na osobní rekord v zádrži tekutin už z Ruzyně a vypadá to, že co nevidět porodí stegosaura. Druhý kafe si hrdina dává v Milánu na nádru u Meka a je sice o něco lepší nežli automatové z Ruzyně, ale do dokonalosti to má daleko. Zevlení po Miláně v dešti nějak nemá to správné kouzlo, navíc tu moc těch pamětihodností také není. Přesun vlakem do Pisy probíhá bez větších zážitků, a tak stručně. Italské vlaky IC jsou co do kvality srovnatelné s českými horšími rychlíky, takže žádná hitparáda. Navíc se tu hraje na místenky takže poslední půlhoďku to má na stojáka, páč je lín si hledat svoje místečko v druhé půlce vlaku. Z Firenze už courákem stejné kvality co IC až do Pisy. V Pise už čeká nejhodnějšejší kamarádka - učitelka matematiky Thoris, od které hned dostane zprcuňk, že přijel dřív než měl, parchant jeden. Po výborné večeři (děkuju) je hlavní hrdina úplně na kaši a jde spát.

Den 2.
První polovinu dne náš hrdina prachsprostě prochrápe. Poté co jsem promění ze zombie zpět na normálního člověka vyrazí na výlet do města. Chvilka loudání se městem, ňáká (úplně famózní) pěkná zřícenina, šikmá věž - z té bude jednou taky pěkná zřícenina. Nakonec přece jenom v místě očekávaného dopadu stojí muzeum právě oné věže, takže ve výsledku jenom upravěj expozici. Oběd s Thoris v místní velkovýkrmně pro mladé a nadějné Italy, skoro se mi chce konstatovat, že tu vaří líp jak v Ústavu, ale to asi není žádná poklona (to totiž vařej lip všude)... Prostě tu vaří dobře. Chvilka loudání se po městě s Thoriskem, chvilka bez Thoriska. Jelikož náš hrdina pesimista si není příliš jistý zda věž zůstane stát i do zítřka rozhoduje se jednat a leze na horu. Kde tráví čas kocháním se výhledem a focením japonských turistek. Zejména zasněžené vrcholky v dáli lákají hrdinův pohled, a pak také krásná Japonka. Žebříček hodnot jak vidno zůstává nezměněn. Škoda jenom, že se nepodařilo vymámit nějaký kontakt. Večer po výborném italském rizotu a lahvince vína však padá hrdina spánkem spravedlivých. Což mu vydrží až do rána.

Den 3. (1.část)
Sny se od včerejška výrazně zlepšily. Skoro by si hrdina přál aby se i vyplnily... Po krátkém vypakování se a rozloučení se se slečnou Thoris, která je naprosto úžasná a zajistila našemu hrdinovi nocleh na dnešek v Miláně, pokračuje hlavní hrdina do "středověkého" městečka Lucca.

Pravda že mezi "středověkou" Luccou a "středověkým" Fezem (v Maroku) je asi pětset let rozdíl, ale sper to ďas, přece jenom: středověk byl dlouhej. Všechny tři cíle: bankomat, lékárna, nažrat se se podařilo hrdinovi úspěšně zdolat a dokonce se mu podařilo opustit Luccu o půl hoďky dřív. Díky čemuž stihl smočit nohu v moři v městečku Viareggio, mimo sezónu jsou tu pláže prostě nechutný, ale zase tu maj výhledy na zasněžený kopečky kousek nad městem. Vlak má cca deset minut zpoždění, což pokrývá celou dobu na přestup v Janově - bohužel, no bude to napínavé tak uvidíme.
 


Komentáře

1 Andulka Andulka | 21. ledna 2010 v 14:48 | Reagovat

Čím to, že hrdinovi čtenáři nepřejí? =)

2 AjA AjA | Web | 25. ledna 2010 v 1:10 | Reagovat

hehe, tak AjA opravdu nejsi, diky bohu :D

[1]: jaktoze nepreji? PRAVEZE preji, Andulko, preji! :)))

3 thoris thoris | Web | 25. ledna 2010 v 20:42 | Reagovat

já si nehlásnu, nebylo by to fair (modří už vědí)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama