22.2.2010
Po dlouhých diskusích včera večer s místníma climberama volíme na dnešek Point Five Gully namísto původně plánovaného Zero Gully, je to sice těžší, ale jsou tam štandy a dá se to jistit. Odchod si zpestřujeme výměnnou plynové bomby.
Stoupáme k Point Five Gully. V první dýlce visej dva borci. Chvilku čekáme, až odlezou. První dýlku jsem vyfasoval já. Jde to blbě, moc na ty ledy nejsem. Hotofson dorážím na první štand. David je tu za chvilku, je vidět kdo poslední dobou shyboval na na cepínech a kdo chodil na rehabilitace. Na druhou dýlku vyrazil neohroženě Davído. Cestou cvaknul tři skoby velmi pochybné kvality uprostřed cesty provázaný smycí. Docela masakr. Třetí dýlku přenechávám Davidovi. Nějak mi začíná vynechávat levá ruka, už lezu i s poutkama. Celou dobu na mě padaj kusy ledu a tuny prašáku co dolu shazuje dvojka před námi. Po třetí dýlce začíná lehčí lezení. Táhnu další dýlku položenýho ledu. Pak David ještě jednu. Bohužel nám špatně vycházejí štandy a jsou přímo ve spádnici všeho co padá dolů. Kus ledu mi padá přímo na pravé zápěstí, bolí to jak sviňa. Vymrzlí jak sibiřská tajga prcháme další, tentokráte sněhovou dýlkou mimo spádnici. Konečně dobrej štand ve skále.

Rozhodujeme se pokračovat přímo a ne doprava jako naši předchůdci. Sedmá dýlka je zase Davidova. Do osmý vyrážím já. Hnusnej sněho-ledo-firno-krusto-sračka vede k vrcholové převěji. Myslím na Davidův štand - smyce hrotovka na tři cm, frend do půlky, čok do jedný třetiny ve skále. Dělá se mi lehce nevolno. Pod převějí zakopávám kojota (i když to obnáší sundavání batohu) a vkládám do něj všechnu svojí důvěru a všechny naše naděje. Chvilka meditace, v duchu políbit ženu, vydejchat se, Davidovi vzkážu ať dává bacha, a už není co by to odložilo... Cepy v tom nedržely, mačky jakbysmet, ale nakonec se podařilo. Řvu radostí. Jsem na vrcholu, vejš už to nejde. Až se vrátim, tak se vážně oženim a už nikdy nikam nepojedu (no však víte...). V bojovém nadšení kopu štand (bude na cepínech, kojot zůstal pod převějí). David se za chvíli vyloupne zpoza hrany. Sice říká něco strašně sprostýho na adresu převěje, ale všechno to nějak mizí v radosti, že jsme na vrcholu Ben Nevisu se skalpem legendárního Point Five Gully na opascích. Bereme všechno do rukou a jdeme těch deset metrů pláně co nás dělí od samotného vrcholu. Lana táhneme za sebou nesmotaná i se štandem. Skupina turistů na vrcholu se na nás divně kouká. Sestup za šera je v pohodě, na chatě jsme úplně hotový. Vaříme večeři a padáme do pytlů.
23.2.2010
Rest day. Podle toho jak dlouho chrápeme jsme to asi potřebovali. Po lehkém obědě vyrážíme na procházku. Prohlížíme si Litlle Brenva Face, ta ale schytává celou větrnou smršť co jde dolinou a tak škrtáme jakékoliv plány v této části stěny. Po úzkém, ale prošlapaném hřebínku postupujeme na vrcholky naproti severní stěně Ben Nevisu. Kochačka a odpočinek. Dělá se mi blbě - asi z hladu, budu muset začít víc jíst. Sestupujeme svahem přímo na chatu a vybíráme výstupy na zítra. Vybíráme výstup na zítra, pijeme čaj a baštíme brkaši se šunkou. Problémem začíná být jídlo, respektive jeho množství. Výsledkem celkové bilance je liqidace ¼ kg müsly - jen tak na doražení.

24.2.2010
Už včera jsme strašili na chatě ostatní s Davidovou předpovědí: -27 °C. I přesto, že je ráno jasné, že se předpověd vydařila je ráno na chatě živo. Nabušený frantíci si jdou vymlasknout na pohodu Minus One Gully, dva místňáci jdou do Vanishing Gully a my s Dejvem na Green Gully. Zbytek zevlí na chatě a jak se později dozvídáme, tak zachraňují kolíka se zlomenou nohou kousek od chaty (což jim stačí a pro dnešek se již do ničeho nepouštěj). Už v nástupu dost bojujeme, silný vítr vyfoukal některá místa až na trávu, jinde jsou hluboké závěje. Na začátku Green Gully je skoba do ní se zavěsím já, David se zavěsí do začátku ledopádu a začne ukusovat první ledovou dýlku. Moc se v tom nezdržuje / nejistí a za chvilku můžu valit já. Žlabem sněží chvíli nahoru, chvíli padaj prachový laviny (vypadá to stejně jako by vám někdo při lezení házel lopatou sníh do držky). Pod jedním z ledopádů sledujeme vrtulník nad Castle Ridge. Myslíme si, že čekuje stěnu, ve skutečnosti, ale nakládá kolíka se zlomenou nohou. Na místní shěholed jsme si už zvykli, takže obtíže spočívají spíše v silném větru a nechutný kose. Třetí dýlku končí David pod ještě větším ledopádem. Nad ním už jenom bojuju v hlubočáku a dobírám Davida ke kameni. Finální dýlku jsem vyfasoval zase já, přeci jenom mám na batohu kojota - naši zbraň na dolezy na vrchol a co víc - s vrcholovejma převějema mám své zkušenosti :-). Za chvilku se už válím na vrcholovém plató, v kleče obkopávám šutr a dobírám k němu Davida. Nahoře se nedá moc existovat, rychle cpeme krámy do báglů a probíjíme se vichřicí ke Gully nr. 4. Hrozně tu fouká, nemůžeme ani otevřít oči jak sníh vmetá sněhové jehličky do očí. Sestupujeme poslepu - naštěstí to je pořád z kopce. Vymrzlí jak sibiřská tajga dorážíme na chatu. Angláni jdou zítra dolů a tak vaří pro všechny, což nám jaksi řeší náš problém s jídlem...
25.2.2010
Je hůř jak včera. Angláni jdou dolů, dokonce i ty dva co včera vylezli Vanishing Gully. Zůstáváme jenom mi a frantíci. Nudíme se na chatě. Jediným zpestřením dne je Davidova výprava pro vodu, a moje ohořelé obočí, při zapalování kamínek.
26.10.2010
Ráno frantíci vyrážej ještě do stěny. My balíme, uklízíme chatu a sestupujeme. Díky čerstvému sněhu to je utrpení. Dřeme po kolena až po pás ve sněhu. Za pomoci notné dávky nadávek a několika skupinek co nám to lehce prošláply se dostáváme na odbočku k destilerce. Jelikož není prošláplá sestupujeme k North Face car park. Konečně vidíme kolik za poslední dva dny nasněžilo - dobrejch 25 cm. Chvilka pro prošlápnuté pěšince a jsme v Torlundy. Odtud to je cca 5 km do Fort William.. Bus jede za hodinu, nechce se nám čekat a tak vyrážíme pěšky. Po dvaceti metrech nám staví auto (a to jsme ani nestopovali). Pán je taky climber a nemůže nás nechat šlapat. Za 10 minut jsme v hostelu. Sprcha jest dnešním vrcholem. Ve Fort William nás čeká oblíbené kolečko: pub, whiskey shop, nákup lezeckýho matroše, hostel, pub atd.
27.2.2010
Ráno se přesouváme na nádraží, laviny bohužel zatarasily koleje a tak tu hezčí část vyhlídkové trasy jedeme busem :-(. Kocháme se skalními štíty v Glencoe, škoda těch dlouhých nástupů. Ve vláčku s námi jede smutná slečna. David jí pro rozveselení posílá pohled (rozuměj čumkartu). Holky vedle jsou děsně drsný a evidentně jedou na ještě drsnější koncert. Osazenstvo vlaku do Edinburghu už není tak pestrý. V Edinburghu bereme hostel, David vymetá ještě nějaký puby, já si čtu knížku.
28.2.2010
Turistika po městě, suvenýry, letiště, poslední Irn-Bru limonáda, tentokráte sedí pěkná slečna vedle Davida, já sedim u vokýnka. Tak kam příště...?

Poděkování:
- Rodinám a ženám za podporu a za to že je máme,
- domovskému oddílu AKA Praha za šrouby a skoby,
- Davidovu bratrovi za předpovědi počasí,
- Márovi za letenky,
- Helen a spol. za večeři a jídlo...
Fotky ze Skotska jsou fakt suprove